Socha Krista Trpitele
"GLORIA HONORISIT TIBI DOMINE IESU CHRISTE SPINIS CORONATE" (Překlad: Sláva a čest Tobě Pane Jezu Kriste trním korunovaný)
V roce 1765 byla v rámci barokních úprav v okolí zámku instalována na výšině směrem k Bohdalci kamenná socha sedícího Krista trpitele v upomínku na Bernarda Henneta (8.10.1699-18.8.1770), který byl opatem (1738-1770) ve Žďáře po zesnulém V.Vejmluvovi. Velmi kvalitní pozdně barokní sochařská práce, typická drobná sakrální památka v barokní krajině, významně spoluvytvářející kulturně-krajinný charakter okolí obce. Socha je datovaná chronogramem k roku 1765, autor není znám. Typicky "barokně" tvarovaný, čtyřboký, konvexně vypouklý sokl s bočními volutovými křídly je nahoře ukončen vyloženou profilovanou římsou. Na přední straně soklu se v plastické kartuši nachází rytý majuskulní latinský nápis: "GLORIA HONORISIT TIBI DOMINE IESU CHRISTE SPINIS CORONATE" (Překlad: Sláva a čest Tobě Pane Jezu Kriste trním korunovaný). Na zadní straně soklu je pak v jednoduchém rytém rámu vyryt český nápis: "Czest a chvala na nebi ať gest Dana a na zemi korunie Ježíše". Iniciály F.C.P.B.B.P.Z.I.R. na boční straně soklu se pravděpodobně vztahují k renovaci z roku 1858. Zdejší socha je unikátní především svým nepříliš častým a bezpochyby zajímavým námětem. Jedná se ikonografický typ "Sedícího Krista trpitele", pro nějž se také někdy užívá označení "Melancholický Kristus", které vychází z podoby pozice figury se slavnou rytinou "Melancholie" od A. Dürera z roku 1513, přičemž gesto hlavy držené v dlaních bývalo již od antiky užíváno pro vyjádření zamyšlenosti a smutku - melancholie). Téma "Sedícího Krista trpitele" se u nás poprvé objevuje na přelomu 15. a 16. století na pozdně středověkých plastikách, zejména ve Slezsku - kompozice typu je založena na sedící postavě Spasitele, charakteristické je jeho gesto pravé ruky podpírající si hlavu, zatímco levá ruka volně spočívá v klíně. Socha v Radešíně pak představuje ukázku barokního zpracování tohoto starobylého středověkého tématu.
Nemusíme zdůrazňovat, že zobrazení se objevuje v scénické souvislosti s Pašijemi. Námět vyjadřuje okamžik Kristova života svázaný s úsekem děje krátce po "Bičování" (krvavé rány na těle), Posmívání (trnová koruna na hlavě a rákosová palice v ruce, ironicky připomínající královské žezlo) "Nesení kříže" (který vyvlekl až na Golgotu, jak také zračí stopy únavy ve tváři) - a nyní je již připraven (svlečen pouze do bederní roušky) pro ukřižování. V tomto posledním okamžiku - těsně před ukřižováním - zatímco jeho katové připravují kříž - se Ježíš naposledy rozhlédne kolem sebe a s hlubokým smutkem i s důstojně nesenou bolestí se zahloubá nad svým lidským osudem a především nad nezměrnou tíží lidských hříchů, jež ho dovedla až sem.
Vznik této obrazové formy, i přes zjevné dějové souvislosti, nebyl patrně podnícen přímo obsahem evangelií, ale nejspíše vizemi středověkých mystiků (sv. Brigita Švédská, sv. Kateřina Sienská), i v souvislosti s tzv. "Spasitelovými nářky", které bývají zpívány při liturgii na Velký pátek. Úsporná figurální kompozice je spíše něž na vnější stránku věci soustředěna na meditativní obsah a psychologické momenty tématu. Emocionální náboj nese zejména výraz Kristovy tváře, jehož expresivní vnitřní dramatičnost kontrastuje s vnějším sošným klidem figury.
U typu "Sedícího Krista trpitele" jde o v určitém smyslu slova o "nad-dějovou formu", obsahově symbolizující "pašije jako celek". Spasitel je zde představen v lidsky zranitelné podobě, se kterou se člověk snadno může identifikovat a do Kristova utrpení se tak vcítit. Téma "sedícího Krista trpitele" představuje typický symbolický "devoční obraz", jehož smyslem bylo diváka podnítit k bezprostřednímu mystickému prodlení a k vnitřnímu prožitku přímého subjektivního kontaktu s Kristem.
Socha byla v roce 2000 odborně zrestaurována.